Středa 4. října 2023 v 19.00 hodin 

2. koncert ab. cyklu - skupina „K“

Adam Michna z Otradovic: Loutna česká
I. Předmluva - Kdo by tě chváliti žádal
II. Povolání duchovné Nevěsty - Byly tři někdy bohyně
III. Matky Boží slavná nadaní - Ó vinšovaná hodino
IV. Svadební prstýnek - Kleopatra, hrdá žena
V. Panenská láska - Sem, všickni lidé, přistupte
VI. Žehnání s světem - Ach, jak ve mně srdce hoří!
VII. Duchovní svatební lázeň - Již jest lázeň zatopená
VIII. Duší věno - Povstaň, srdce milující
IX. Andělské přátelství - Nebeští kavalérové
X. Svatební věneček - Posypte mne s kvítkami
XI. Den svatební - Začněte, panny, zpívati
XII. Domácí vojna mezi duší a tělem - Kdež pospícháš, hříšné tělo?
XIII. Smutek bláznivých panen - Ó žalostné dřímání!

LOUTNA ČESKÁ
Když Adam Michna z Otradovic, jindřichohradecký básník a varhaník (c1600–1676) vydával v r. 1653 tiskem svůj písňový cyklus, mohl jej nazvat všelijak. Zvolil však titul Loutna česká. Proč LOUTNA, když ve sbírce žádné loutnové skladby nenajdeme, a dokonce ani mezi jmenovanými doprovodnými nástroji (varhany, housle a violy) uvedena není? Odpověď je vzhledem k dobovému chápání její symboliky celkem nasnadě. Proč však ne třeba Loutna mariánská, když dílo Johanna Khuena (1606–1675), jež bylo Michnovi inspirací (první dvě písně jsou dokonce přebásněním Khunových textů), se nazývá Epithalamium Marianum Oder Tafel Music (1638), tedy „Svatební zpěvy mariánské aneb hudba k tabuli“? Adjektivum „mariánská“ by přeci použití loutny v názvu učinilo srozumitelnějším, vždyť pro autora je Panna Maria „všech panen koruna, / mé Loutny hlavní struna, / jest všech svatých teta.“ Alespoň je již jasnější proč Loutna. Výmluvným příkladem mystické symboliky loutny, a tedy i Loutny české, je kniha jezuity Jeremiase Drechsela Křestiansky Zodyak to jest Nebeský Cyrkl nesoucí podtitul Dvanáctero znamení, po kterýchžto každý křestian lehce poznati může, zdali by k věčnému Životu byl předřízen čili ne. Praha 1674 (prvně vydáno latinsky 1632). Klíčovou je pro nás Figura XII. – Loutna, Skrocování vlastních Náruživostí. Drechsel to upřesňuje: Dvanácté znamení Božího předzřízení jest Loutna. Skrz ni vyznamenává se Skrocování Vášní, nebo Podmánění, a Podrobení všelikých pokušení. … Největší jest Rozkoš, nepoddati
se Rozkoši. ... Lautenista svůj Nástroj podlé Muzické Regule štymuje tak dlouho, až jedna Strůna přemíle s druhou se srovná. Tělo naše jest Loutna, Lautenista jest Mysl, jednák na tuto, jednák
na druhou Strůnu hraje, nyní Očím, potom Jazyku Pravidlo vyměřuje: po chvíli Uši, na to Ruce v Mír, a Řád uvozuje. Dnes nětco Oplzlosti, zejtra jinou Žádost skrotiti, a potom teprva Strůny natahovati. Skušený Lautenista mluví takto: Podmaňuji, a skrocuji Tělo své, a v službu podrobuji. Vyvolenec o Loutnu svých Náklonností má největší péči, každý Den průbuje, jak zní, a hraje: nyní se s svou Hněvivostí nesnadí: zase Závist svou i Nenávist tresce: potom zbytečný sníh na sobě štraffuje, hned zase Liknavost vzbuzuje: spolu hned neřádné Milování skoncuje; na to Žádost temperuje; vždycky s Strůnami zachází, spouští, natahuje až je na pravý Tón přivede. Michnových 12+1 písní je uzavřeným cyklem o duchovním sňatku duše, jakousi zhudebněnou cestou lidské Duše do Nebe. Jednotlivé písně jsou pomyslnými kameny na cestě k Ženichu-Kristovi, navazují na sebe, citují se, glosují i rozvíjejí. Představa, v níž Loutnu hrají jako inscenovanou školskou hru studenti jindřichohradeckého jezuitského semináře, vůbec nemusí být lichá. Písně překypují obrazy, dramatickými scénami, dialogy, okamžiky usebrání i meditace, hýřivého svatebního veselí, vojny, jež je usmířením, i se závěrečným bláznovským křepčením. Ano, třináctá píseň je jakýmsi pekelným dovětkem, svědectvím těch Panen-Duší, jež se „neprovdaly“, pro poučení a varování těm, kteří by váhali, své Duše na tuto cestu připravit a vypravit.
Obliba loutny jako nástroje byla v průběhu 15. až 18. století obrovská. Jistě i proto, že na jedné straně poskytovala hráčům i posluchačům prostou zábavu v duchu dobových obdob dnešního hesla Víno, ženy, zpěv. Na straně druhé umožňovala mystickou harmonizaci duše a těla, člověka s universem, mikrokosmu s makrokosmem. Podobně i Michnova Loutna je jak duchovně očistným cyklem a sofi stikovanou poezií, jež osvítí, tak také sbírkou veselých hitů i dojemných melodií, které pobaví, potěší, i natěší. Adam Michna svou Loutnou potvrdil, že byl hoden dobového označení Musicus Poeticus – skládající básník a básnící skladatel.
Dejme na závěr ještě slovo Michnovi. To, co radí zpěvákům zpívajícím jeho písně, jistě náleží stejnou měrou i těm, co je poslouchají: „… mezi tím, můj Laskavý a Pobožný Spěváku / … co spívati budeš / to pobožně spytůj / co jak spytuješ / to k Srdci tvému připusť / a Dobře se Měj.“
Miloslav Študent